Na internátu v Mladé Boleslavi se nám žilo blaze. Měli jsme poměrně volný režim, a když už nás někdo omezoval, tak jsme si dokázali vyjednat podmínky po svém. A když se nezadařilo, tak následovaly tajné akce, skryté odchody a příchody, pařby na pokojích a tak podobně.
Jednoho dne měl můj kamarád Petr splín. Petr byl takový pseudo pankáč, přezdíval jsem mu Růžový punker. Vypadal jako pankáč, bavil se jako pankáč, chlastal a hulil jako pankáč, ale do školy se voněl deodorantem, jako nějaký metrosexuál.
„Tak co? Zase debka,“ nahodil jsem hovor, když jsem viděl to hromádku neštěstí.
„Je to v prdeli, ve škole to zas stálo za hovno. Mě to tam fakt nebaví,“ povídal Petr a hledal něco ve skříni.
„Tak se na to vyser kámo,“ povídám mu, „zase bude líp.“
Najednou se Petr vynořil ze skříně s veselou grimasou a volá: „Hele, vodka, a z Prahy.“
‚A je to v prdeli,‘ pomyslel jsem si. Druhý den mě totiž čekal 10km běh v přírodním parku Štěpánka. Na závod mě nominoval tělocvikář Novák, to byla nominace, která se nedala odmítnout. Ten splín mi byl čert dlužen. Nicméně se nedalo nic dělat, kamarád se musí podporovat. Zaháněli jsme splín do dvou hodin do rána.
Nevím, jestli se nám ho podařilo zahnat, ale ráno u snídaně měl Petr trochu jiné starosti, hlavně se zažíváním, a tak si na školu a splín ani nevzpomněl. Místo do školy zamířil na kožní, kde měl dopředu jasnou omluvenku ze školy. Mě naopak čekal dopolední závod. Došoural jsem se na Štěpánku, kde mě čekal netrpělivý tělocvikář přezdívaný Novis.
„Ty vole, Marku, kde jsi,“ přivítal mě opravdu vřele a mile.
„No, já jsem, zas…“
„Mazej, za chvíli startuješ,“ přerušil mě a postrčil ke klubku připravujících se závodníků. Hlouček týpků v adidaskách na mě divně koukal. Pohled na mne musel být opravdu boží, ale bylo mi to fakt jedno. Mojí vyzáblé postavě dominovalo splihlé číro, takzvané předevčíro. Přes metalové tričko s výjevem Ježíše na motorce se mi houpala anarchistická hvězda a džínovým kraťasům, popsaným oblíbenými kapelami, dominovaly staré vojenské kanady. K tomu přehozený batoh přes rameno s výjevem rozpolcené lebky vikingskou sekerou. „Sporťáci“ z hloučku závodníků měli hodobožové trenýrky, čelenky a tílka. Chtěl jsem si sundat kanady, ale ouha. Jak jsem se ohnul, málem jsem se poblil. Kecnul jsem si na zadek a raději se přezul v sedě. Vytáhl jsem své oblíbené tenisky, nasadil, a raději je zavázal na uzel.
„Rozcvičte se, budeme startovat za 5 minut,“ volal jeden z trenérů. Všichni začali poskakovat jako raněný kozy. Zkusil jsem ještě pár cviků, ale raději sem se omezil na jednodušší pohyby bez předklonu. Vodka se snídaní se trochu draly do jícnu, asi se chtěly na tu slávu podívat.
„Tři, dva, jedna,“ prásk. Ohlušující výstřel z pistole přerušil mé rozjímání na startovní čáře. Najednou jsem koukal, že tam stojím sám.
„Ty vole Marku, dělej,“ řval Novis jako pominutý.
Vyrazil jsem za soupeři. ‚To dáš,‘ říkal jsem si, ‚desítku máš navrčenou, hlavně se nepoblít.‘ Chvíli mi trvalo, než jsem našel správné tempo. Nakonec se to povedlo a začal jsem makat jako šroub. Postupně jsem dobíhal ty týpky v adidaskách a jednoho po druhém jsem si mazal na chleba. Při průběhu startem a cílem jsem slyšel trenéra, jak řve, že jsem už třetí. Snažil jsem se udržet tempo, a pomalu jsem dorazil i toho druhého týpka. ‚Už jenom jeden,‘ hučelo mi v hlavě. Tempo mi sice lehce polevilo, ale k prvnímu závodníkovi jsem se pomalu přibližoval. Zdálo se, že to krapet přepálil. Trochu jsem zabral a byl jsem první. Jenže to se ozvala vodka se snídaní. Musel jsem tedy zastavit u mostu a tam jsem se krásně vyzvracel do místního potoka. Když jsem se vrátil na trať, nepodařilo se mi toho prvního dohnat, takže jsem k velké radosti trenéra doběhl druhý.
Při návratu na internát mě přivítal Petr a jeho neutuchající splín.
„Ahoj,“ povídá mi, „dáme Žitnou?“
Jo, fakt, to mě postavilo na nohy. S lahví vodky jsme šli na vycházku do parku, ubalil jsem jointa a Petr ho zapálil. Popíjejíc vodku, vyfukuji kouř vzhůru mezi stromy a dívám se na cestičku v parku, kterak se vlní.
„Ty vole,“ povídá Petr, „kdybys nechlastal, víš, kde bys mohl se svým výkonem být? Určitě, ty vole, v nějakým atletickým družstvu.“
Potáhl jsem si mocně z jointa a s mohutným vyfouknutím modravého oparu mu povídám: „To víš, ale takhle je ten život veselejší.“